STORY

DARK GAMBALLE

Právě mi poslední trocha chlastu sežrala zbytek mozku nejmíň na dalších pět hodin.

Tma před mýma očima najednou zmizela a cizí kvichty pod reflektory začaly nabírat tvar a barvu…

Špinavý Karoker žere kost vedle mýho stolku. Je mi z něho na blití. Koukám na toho slintajícího …uff a zároveň na tanečnici přede mnou. Zdá se, že má tři nohy a čtyři kozy. Pěkný… ale čtyři? To přece nejde, to není možný?! Nebo, že by… Závity hrůzy rotujou naplno. Liju do sebe další várku a dostávám chuť ojet tuhle 4-kozou bytost. Mávám na ni. Chvilku jen stojí a pak se blíží víc a víc. Vyzařuje z ní sex, ale pak ňákej divnej pocit. Opře se šikovně o stůl a zvláštním hlasem zašeptá: „Ve tři hodiny od slunce na bloku X- 73 a pro tebe za deset gaxu“. Kouzelně se usměje a zmizí za světelnou stěnou reflektorů i se svýma čtyřma kozama. Blok X-73. Hm, tos mi toho teda řekla, pomyslím si a zvedám se ze židle. Furt mám ten divnej pocit, jako u čtyřkozatý, že je něco jinak. Jdu teda ven a – do prdele! Žádný silnice, domy, auta, lidi – nic. Prostě vobyčejný nic. Všude vedou oranžový trubky, jsou všude. Na jedný se zvedlo víko, kterýho jsem si před tim vůbec nevšim. Z díry leze oranžovej mužík. Ukazuje si na čelo, děsně gestikuluje a míří na mě něčím, co vypadá jako uzoučký akvárium. Tenhle popelář s akvárkem mi jde fakt na nervy. Jdu blíž k němu, chci jít – au, dostal mě dědek elektrickej. Vidím se jak padám, druhá rána, pak už nic. Probouzim se v malý místnosti, kde není kromě dveří a pletený rohože nic. Pokoj není zamčeném. Protáhnu se dveřmi na chodbu a potkávám úplně nahou a sakra dobře vybavenou holku. Má jednu vadu – hlavu bullteriéra. „Ty vole,“ říkám si, „klid, vzpamatuj se a přemýšlej, jak se z těch sraček dostat ven,“ uklidňuju se.

Šokem nastalý ticho ve mně protíná autoritativní hlas, kterej vychází jakoby z celý místnosti. „Dobrý den, tady je Tchesus Gamballe, generální inspektor pro styk s celotemnou civilizací. Odeberte se prosím do bloku DG-1, k němuž vás dovedou modré šipky. Děkuji!“. Vylezu na chodbu a jdu podle šipek až k bloku DG-1. U vchodu mě zastaví další ceckatém bullteriér. Malá prohlídka a jsem vevnitř. Tak neuvěřitelnou mixáž různejch ksichtů stvoření jsem snad v životě neviděl.

Parádní směska kudlanky nábožný, robota a kdysimožnáčlověka mluví k davu. Úcta celého shromáždění k tý směsi je víc než hmatatelná. Přichází zas něco oranžového a dává mi přilbu se štítem, ve který je instalovaném obraz i zvuk. Konečně rozumím každýmu slovu. Jen význam mi jaksi uniká. Dostávám ještě ovladač a hadičku s elektrodou, kterou si připínám na zápěstí. Mačkám první knoflík, co mě napadá. Můj žaludek se naplňuje pocitem sytosti a chuťový buňky definujou tuhle krmi jako plátky kuřete, ananas a další vynikající, ale neznámé chutě. Mačkám jiný knoflík. Na obrazovce se objeví příjemná tvář a s úsměvem mi nabízí: pokud si přejete dívku ze snímku c-16, volte č.4, pokud snímek c-28, č. 7 atd. Nekonečná nabídka holek, zvířat i ceckatých bullteriérů a všeliakých monster. Vše za účelem prožití mhu-mhu – tak se v tomhle Kocourkově říká sexu. Dívka na monitoru mi nabízí další praktiky a zvrácenosti s výrazem řádové sestry. Vybírám si b-4. Normální blond holka s dvěma kozama a blonďatym trojúhelníkem. Mačkám třináctku. Pocity mhu-mhu se dají popsat dost těžko. (Po celým těle – i uvnitř – jsem se cítil skvěle, každá buňka zažívala svůj vlastní intenzivní orgasmus). Po chvilce nevědomí jsem se probral a uviděl pobavený úsměvy (úsměvy?) monster. Nechápal jsem.

Náhle zazněl hlas. Monstra zpozorněla a otočila své zrůdné hlavy směrem k mluvčímu. „Občané! Vlny neporozumění, násilí a nenávisti rozpoutaly konflikt, jež se vážně dotkl celé civilizace Gamballe. Města Merri Leer a Filomaifed byla zlikvidována. S nimi vzala za své i průmyslová čtvrť v Tagrs – to znamená veškerá výroba DGL-3. Pokud do tří týdnů neobnovíme jeho výrobu, téměř 90% naší planety umře hladem a následným fyzickým vyčerpáním. Proto svolávám na šest hodin od slunce poradu Gamballské inteligence a zástupců všech národnostních menšin. Co je DGL-3, přemýšlím a na displeji pohotově naskakuje: DGL-3, látka vynalezená za účelem zlikvidování civilizačních chorob a jejich následků profMuDrcSCPhDrSUnCosm Zyezn Hambalkou. Nahrazuje veškeré biologické, psychické i sociologické potřeby – potrava, sex, kouření, drogy, léky (včetně stanovení diagnózy)… Zavedením DGL-3 téměř vymizela agresivita a s ní spojená kriminální činnost. Odpadly problémy pitného a stravovacího režimu – lékařské prohlídky úplně ztratily smysl. Podle vědce, jenž tuto látku vynalezl, je od roku XL-97 celá soustava států pojmenována Gamballe Z. G. Příjem v monitoru se náhle přerušil. Když obraz znovu naskočil, objevil se nějakej dlouhovlasej maník a řekl:“Neposlouchejte tyhle lži! DGL-3 sice řeší většinu civilizačních problémů, ale s vedlejšími účinky na lidskou psychiku, eliminoval lidský faktor na úrovni volních procesů. Lidé se uzavřeli ve svých domovech a přestali mít jakýkoli zájem o společnost a okolní svět. Za vydatné pomoci DGL-3 jsem se stali snadno ovladatelnými loutkami, které platí daně a nedělají potíže. Pohlavní styk, manželství a těhotenství se stalo součástí chemických procesů. Postižení občané po půl roce užívání DGL-3 ztratili téměř schopnost pohybu a normální lidské komunikace“. „Poslouchali jste vysílání stanice Zatchurmay“, ozval se hlas moderátorky, „které pro vás připravila liga za smrt DGL-3“. Monitor znovu zapískal. Tvář ženy zmizela a s ní přišla nesnesitelná bolest hlavy. Strhnul jsem přilbu i hadičky. Začal jsem chápat o co jde, ale jak a proč jsem se tu octnul…?

Vyrazil jsem z DG- 1 a chvilku se potuloval po chodbách. Nakonec jsem zvolil směr po černejch šipkách. Slabej provoz. Za celou dobu jsem potkal jen tři skorolidi a dva pohybující se stroje vzdáleně připomínající auto. Chodba se stále rozšiřovala a vyústila do obrovský haly olemovaný tisícemi budek. Zvědavost mi nedala a do jedné z nich jsem vešel. Oslnilo mě intenzivní oranžový světlo a dostal jsem stejnej elektrickej šok, jak od trubek. Když jsem se probudil ze sladkého spánku, místností vyhrávala hudba, kterou bych přirovnal k dokonalý mixáži zvuků zubního kartáčku v puse a zpěvu či řevu opice a prasete. No, možná bych si zvykl. Na zdi nacházím ovládací panel – zapnu monitor. Moderátorka vypadající značně unaveně čte denní hlášení: „Je mi smutnou povinností vám oznámit, že po městech Mayhrey, Foryok a Xumeryilaz, je hlášeno dalších třicet měst s nulovou lidskou populací v důsledku zoufalého nedostatku DGL-3. Podle výpočetního střediska se předpokládá, že současné zásoby vydrží maximálně sedm dní… pardon“. Moderátorka se rozkašlala a vysílání bylo přerušeno. Uvědomil jsem si silný pocit hladu. Moje nervová soustava a žaludek pochodovali ve slovech jíst, žrát, tlačit, futrovat, konzumovat… Bylo mi jasný, že pokud si neobstarám jídlo přirozeným lidským způsobem, bídně zhebnu.

Vyšel jsem na chodbu, v hlavě mi bubnovalo snad tisíc kladiv, jak splašená lokomotiva. Ještě jsem neztratil schopnost přemýšlet. Naopak. Zdálo se mi že hladem vyburcovaný organismus jede víc než na plný obrátky.

Právě se kolem mně proploužila ceckatá mutace bullteriéra, která toho měla zřejmě plný zuby. Nabídl jsem jí svojí pomoc. Mutace zemdleně souhlasila. Po chvilce špitla: „Nemáš kousek, alespoň ždibec DGL-3?“. Kývl jsem že něco seženu. Došli jsme k ´mý´ budce. „Počkej tu“, řekl jsem, „já to nachystám a zavolám tě“. Vešel jsem dovnitř a urval kus obruby ze dveří. Několika ranami jsem rozbil monitor ve zdi a vybral ten největší střep. Otevřel jsem dveře a zavolal…

Prví bodnutí dostal přímo do kvichtu, dál si to radši nepamatuju. Žádná groteska to teda nebyla. Byl vysílenej hladem, takže se nezmohl na nejmenší odpor. Nasál jsem se lačně na jednu z ran. Moc mi to nechutnalo, ale byla to jediná šance na přežití. Nemohl jsem si vybírat.

Dal jsem do tašky deku a láhev s krví a vyrazil do chodeb. Cestou jsem míjel zastavený stroje a několik obyvatel Gamballe, z kterejch už vyprchal život. Z jednoho stroje jsem zachytil sotva slyšitelnej zvuk. Nakouknul jsem do něj a poznal tvář moderátorky z monitoru. Vytáhl jsem láhev a dal jí napít. První doušek vyvrhla. Po několika pokusech se mi povedlo do ní dostat aspoň dvě deci.

Odvlekl jsem jí do budky a dával ji dohromady. Po třech dnech už na tom byla o moc líp, než když jsem jí našel. Stálo to život několika bullteriérů, který jsem hned po krvavé práci dával na led a udržoval tak zásoby. Museli jsme nějak přežít!

Jmenovala se XuXu, byla celkem fajn, a kromě toho, že to byla pěkná ženská, se s ní dalo mluvit o čemkoliv. Takže – jakmile se ´uzdravila´, dávali jsme tomu, co proto. Museli jsme přece náš národ ´zachránit´...

 

Zajímají vás odpovědi na otázky:
1. Přežil na planetě Gamballe ještě někdo?
2. Co se stalo s Ligou za smrt DGL-3?
3. Může mít XuXu šropáky (děti – pozn. překladatel)?
4. Kolik maskvadrátů se vleze do jedné žgrouhně (čti žgrouně)?



Případné další dotazy zasílejte na adresu:
Gambi
Zatchurmay 93 – 198
N 65

DeSed




ROBOTORY

Na zcela zaplněné chodbě prosycené pachem potu, moči, lizolu a depresivní beznaděje se bez jakého-koliv varování rožnulo světlo a oslepilo mě.

"Xarxo Santi řečený Gambi?" : otázal se mě hrbý hlas vycházející ze zmutovaného mražáku. Přikývl jsem. "Vstaň a pojď se mnou." Rozeznal jsem siluety přede mnou. Mohly uplynout asi dvě minuty od doby, kdy jsme vyšlil. "Stůj" :zavolal kdosi. U nohy jsem cítil teplý přerušovaný dech. Byl to asi dech jednoho z "domácích mazlíčků" zdejších vykonavatelů spravedlnosti. Až jsem si mohl toho sráče prohlídnout, pochopil jsem, že tomuto monstru utéct je holá blbost. Na prostranství, kam nás odvlekly, bylo ještě asi osm vězňů a několik chlapíků ve všemožně slátaných uniformách po zuby ozbrojených různými druhy zabíjecích stříkaček. Postavili nás do řady před velkou betonovou díru, která kdysi sloužila jako nádrž na vodu do chladících věží jaderné elektrárny. Ti hajzlové mě chtějí oddělat, to přece není možné, žádný soud, žádný výslech, jenom rozsudek. Přišlo monstrum, které vypadalo, jako když se slon a žirava srazí s vlakem. Kolíbalo se a z jakoby železného penisu mu neustále kapala jakási tekutina, která mimo to, že smrděla jako rybářova plechovka na žížaly, dělala malé díry v zemi. To něco zvedlo svou zbraň a začalo stříkat tekutinu. Zasáhlo mě to do ušního laloku a já padal dolů do jámy. Padal jsem celkem dlouho, ale překvapivě jsem dopadl do měkkého. To měkké však příliž připomínalo smrad z jatek. Uvědomil jsem si, že je to jáma, stejná, kterou popisovaly staré knihy jako Jámu smrti v koncentračních táborech. Kdysi jsem si myslel, že to všechno jsou nadnesené povídky. Hovno, je to pravda! Vedle mě žuchlo další tělo a další. Zkoušel jsem šeptat, ale nikdo mi neodpovídal. Pokusil jsem pohnout nohou nohou, pak druhou a postupně jsem vyzkoušel všechny orgány. Jediné co mi chybělo byl spodní lalůček ucha hmm... dobrý, ale co teď. Uslyšel jsem hlasy a jednotlivé výstřely. Z dálky se blížila strašidelná světla baterek. Kurva oni si to snad jdou pojistit. A tak jsem měl pravdu. Podařilo se mi odhodit jedno tělo, pak druhé a další. Až se vytvořila malá jáma z lidských a jiných těl. Práci mi stěžoval fakt, že jsem se nemohl narovnat, aby mě ti sráčové neviděli. Lehl jsem si dovnitř a když jsem se naposledy nadechoval a stahoval na sebe ta těla, něco mi napadalo do pusy. Byl to buď nějaký binec z kapes nebo červíci starající se o rozklad svého hostitele. Chtělo se mi zařvat hnusem, ale musel jsem to vydžet. Hlasy a výstřely už byly slyšet zatraceně blízko a pak se postupně vzdalovaly. Vydržel jsem v tom smradu ještě hodinu a potom se mi podařilo vylézt. Za chvíli se objevili páběrkáři, jak jsem si je pojmenoval. Odkud vylezli, nebo kde se vzali se mi nepodařilo zjistit, jednoduše tu byli a okrádali mrtvé o co se dalo. Blonďatý kluk s ksichtem připomínajícím jeden velký vřed si sedl kousek ode mě a snažil se uříznout ruku ležícímu chlapíkovi. Zvuky, které to pižlání vydávalo jsem si klidně mohl odpustit. Když se mu podařilo oddělit ruku od zápěstí, vytáhl zmaštěný sáček a dal do něj ruku i s řetízkem, pak se na mě usmál nebo zašklebil - to nešlo z toho jeho ksichtu poznat, hlasitě si zasral a šel dál. No výborně, vypadá to, že přeci jenom bude sranda. Prošel jsem celá ta jatka a vyšel dál. Cesta byla převážně kamenitá, občas posetá trnovými keříky. Předemnou se objevily dveře, které vyrostly uprostřed krajiny. Byly na nich desítky nápisů. Zaujal mě obzvláště jeden z nich. který byl nejkřiklavější. Stálo na něm"VÍTEJTE V PRDELI!!!"

Otevřel jsem dveře a ocitnul se v růžově zabarvené světelkující chodbě, která se neustále vlnila a pulzovala jako žabí stehýnko pod elektrickými šoky. Po stěnách lezli brouci. Když jsem si je blíž prohlídl, jistil jsem, že tihle brouci jsou modely matchbox autíček s krysím ocasem a malými zobáky na předku. O kus dál jsem zaslechl rytmické bubnování a mnohohlasý chorál, který se zvyšující intenzitou rostl a byl stále blíž. Achrme, sokar, ase, kory, chre, satox, robotory. Za chvíli dosáhl obrovské intenzity. Snažil jsem se zacpat si uší a zvuk mi pronikal všemi póry kůže a částečky mnou prolízaly jako neviditelné rakovinové pijavice. Ryk se mi spojil v jednu masu zvuku, která náhle ustala v křišťálové ticho. Chodba se rozšižovala až se mi jednotlivé stěny ztratily z dohledlu. Obrovská tepající masa. Organickými a mechanickými věcmi a vlákny vytvářela morbidní šapito. Všechny formy života se povalovaly kolem, mlčely a se zaujetím sledovaly veliké pódium vypadající jako vařené prasečí plíce. Na scénu vyšel šašek-uvaděč. Místo zvuku jen chroptěl a obecenstvo začalo volat "uharo uharo" a pokud se to dalo takhle popsat tvářilo se spokojeně. Šašek si vrazil do každé nosní dírky dvda prsty a natahoval je směrem nahoru. Křupnutí nosní přepážky a zvuk praskající kůže byl slyšet až ke mě "uharo uharo". Jeho obličel se změnil v krvacející hmotu. Dál bylo slyšet jen praskání obratlů až se mu podařilo vytvořit jávěrečnou organickou rubikovu kostku "uharo uharo". Všichni skandovali a šašek se miezi tím rozpustil na zelenofialovou hmotu a stekl do předních řad. Bylo mi z toho zle, tak jsem raději vyrazil pryč od šapita. Tak to byl můj první den.

Něco se změnilo. Nevěděl jsem rpč mám tenhle pocit, ale hluboko uvnitř mi bylo jasné, že se stalo něco co podstatně změní můj život. Přišlo něco zlého. Mám pocit že si pán báh s námi vytřel prdel a zahodil nás. Posadil jsem se na zem a hleděl jen tak před sebe. Prostě někdy mívám tyhle pocity. Vzpoměl jsem si na Xuxu. Sakra jak mi chybí. Se zenskou žít člověk nemůže, ale bez ní to taky nejde. Rozešli jsme se bohužel ve zlém. Její kamarádka Gerach mi dávala nejevo, že kdybych potřeboval změnu, je mi kdykoliv a jakkoliv k dispozici. Byla dobrá, ale tak nějak jsem měl radši, když jsem si mohl ženskou zbalit sám. Takže jsem na ni kašlal. Byla čím dál tím víc vynalézavější a bohužel mi začínalo docházet, že můj druhej mozek o patro níž by si asi dal říct. Na konec to dopadlo klasicky, sjel sem se jako pytel, ona začala vykládat nějaký kecy a vše skončilo u ní v posteli. V nosi přišla Xuxu, která chtěla u Gerach přespat a všechno bylo v hajzlu. Skoušel jsem to s ní nějak skoulet, ale výsledek byl o ničem.

Zase jsem vstal a putoval bez cíle. Zem začala pulzovat až se otřásalo jako při zemětřesení. Nebyl jsem schopen normálního kroku aniž bych nespadl a skončil v neustávajících kotrmelcích. Něco mě chytlo za ruku "drž se" :ozvalo se. Táhlo mě to do malého výklenku. Zemětřesení se zesilovalo a chodbou se prohnala obrovitá tmavá hmota vyplňující celý prostor. Zmizela stejně tak rychle jako se objevila. S ní zmizelo i zemětřesení. "Čau já jsem Savadulari" :pozdravila mě celkem sympatická osůbka, dleší vlnité vlasy, nervózní, roztěkaný a chvílemi ironický výraz, vůbec žádné kozy, ale pěkná štíhlá postava. "Kde to vlastně jsem?" "Jsi v prdeli, v prdeli hochu to jsi nepochopil?" "Děláš si srandu né?" "Mylslím, že ani trochu. "A čí to je vlastně prdel?" :zeptal jsem se. "Je to prdel našeho světa." "Prdel světa?" "Jo, prdel světa!" "Myslíš jako doopravdovskou prdel?" "Jo normální prdel, kaďák, srandu, dělo, džuznu, prdelku, prcinku, květáček, no prostě prdel." "A to co se dělo před chvílí bylo co?" "Ty jsi normálně úplně blbej, k čemu asi služí prdel?" "Jasně, jasně havně už žádný dětaily prosim tě. Dá se vodsud nějak dostat?" "Jo ale není to vůbec jednoduché. Co je tam venku ti neřeknu. Cesty jsou dvě: vrchní a dolní, ale nikoho, kdo s prdele odešel, jsem vícekrát neviděla. Pojď půjdem ke mě, ale musíš si prvně natřít dlaně a podrážky touhle mastí. Je to kvůli klouzání." Ta její pasta vůbec nebyla marná, druhou věcí, kterou jsem zachybtil bylo, že Shavadulari nenosí kalhotky a má ty největší pyšťoury jak jsem kdy viděl, úžasný dárek přírody, hotový hlávkový salát. Její pokoj byli asi čtyři plachty ze světelkujícího materiálu, pár kostek a jinak se věci válely jen tak na zemi. Shavadulari mi podala misku se žlutou hmotou. "To je gurfy, dej si, je to fajn." Zkusil jsem prvně jenom kousek. Mělo to zajímavou chuť. Něco jako biftek na bonparách s tatarkou. Takhle nějak to chutnalo. "Co? Dobrý?" :zeptala se. Seděla naproti mě a úplně v klídku si hrála se svými lístečky. "Jó dobrý" , řekl jsem a díval se na ní jako by mě zhypnotizovala kobra. Usmívala se. Byla asi ráda že mi chutná. "Dáš mi do desítky?" zeptala se. "Co?" "No jestli mi dáš do desítky?". Hleděl jsem na ni a vitrína mojí zkaženosti se otevřela dokořán. Shavadulari se otočila, zhodila blůzku a moje oči opustily svoje důlky. Asi deset čísel od konce štíhlého krku měla první pičku a pod ní dalších dvanáct kundiček rozdílných barev a tvarů.

Kdybych viděl slona lítat a koně šplhat po laně, překvapilo by mě to míň. "To je přesila!" řekl jsem. Nechápavě se na mě podívala. "To nic", řekl jsem, "zvyknu si, toho si nevšímej." Sakra to byl rachot. Dvojka, šestka, třináctka, super, super.

Nejednou se ozvalo bzučení. Mezi plachty vlítl komár ve velikosti pěkně vypasené pra-vážky. V nožkách držel samopal a pištěl. Vemte na to jed, že pištěl opravdu hodně. "Bacha, to jsou Mistorexové" :řekla Savadulari a snažila se strhnout jednu z plachet, kterou potom používala na svoji obranu. Mezi tím přilétali další Mistorexové. Dostal jsem zásah do krku, z ranky se zakouřilo, ale nijak zvlášť to nebolelo. Do místnosti přijelo malé autíčko, které řídil další komár. Ten, který seděl vedle něj držel malou pancéřovou pěst. Vystřelil. Vzduch zaplnil smrad spáleného masa a chlupů. Uvědomil jsem si, že ten co smrdí jsem já. Na stehně jsem měl centimetr hlubokou díru a srala ze mě krev. Po autíčku jsem hodil kostku a další dva, nebo tři komáry se mi podařilo srazit a rozšlapat. Bylo to stejně účinné, jako cedníkem přenášet přehradu. "Zdrhejme", řekla Savadulari. Beželi jsme chodbami pronásledování bzučením a štíplavými střelami. Mostorexové nás ještě chvíli naháneli, ale po tom si asi našli jiné zoufalce, protože jejich počet neustále klesal až zmizeli docela.

Zastavili jsme a Savadulari se svezla na zem. Ošklivě krvácela z krku a byla bílá jako papír. Stěny chodeb začaly ožívat a dýchat vlastním životem a podlaha se otřásala čím dál tím víc. "Vstávej, musíme se schovat", křičel jsem. "Jsme příliž daleko, tady není kde", řekla Savadulari. "Pojď aspoň se pokusíme kurva..." Sotva jsem to dořekl, tak nás "něco" nabralo a šílenou rychlostí hrnoulo do předu. Ztratil jsem pojem, kde je nahoře, dole, v pravo, v levo. V hlavě měl černo a mizel neznámo kam.

...........pokračování příště.



DeSed





MERIZO NANEN

Padal jsem dlouho, ale nebyl to pád jako takový. Tělo se mi v té rychlosti rozpadalo na mozaiku barevných teček, které probleskovaly nicotnými světýlky, jakoby se bály, co přijde. Všude bylo zeleno, neproniknutelné ohavné zeleno, které mě rozhodně nepřinášelo uklidnění, jak by spektrum zelených barev mělo. Na malou chvíli se zjevila kometa, která táhla za sebou svítící závoj vlastního ocasu. Ucítil jsem vůni oleje a levandulového mýdla. Dno se blížilo. Náhle jsem ležel na zemi, ale bolest z pádu nepřicházela. Zelené všude kolem nezmizelo, ale oči si zvykly na tmu.

"Vítám Vás, jmenuji se Prdelník Skvělý. Vše Vám vysvětlím, vše seženu, se vším si vím rady. U mě koupíte cokoliv, představy, sny, fikce, nákladnou pravdu či výtisky jedlých novin ze šestého prostoru." Otočil jsem se a za mnou stál nepředstavitelný mutant a podával mi jednu ze svých šesti rukou. Neustále mi něco nabízel a všemožně gestikuloval. Říkal jsem si klid jenom klid a podal jsem mu ruku. "Mahor, mahor, mahor. Cizinče, ty jsi patrně jeden z neochlupených z vodní všedíry. Dovol mi, nabídnout ti pozvání ke slovutné Židlině Kurvované na její znamenité umo." Bez zbytečných řečí jsem se vydal za ním. Zavedl mě ke stanu z kožešin a rybích šupin, které byly navzájem pospojovány zeleným silonem. Uvnitř příbytku ležela na zemi velmi stará skorožena, která byla v půli otočena o sto osmdesát stupňů. Takže i když ležela na zádech, dotýkala se země špičkami prstů. Jednu ruku měla ošklivě zkroucenou a zaváděla si ji do své vaginy. Neustále čenichala svým nadměrně vyvinutým nosem a druhou rukou si podávala žluté červy velikosti palce, které vybírala z vyvrhnuté masy zvířete. Prdelník Skvělý se posadil k mršině, nečekal na pozvání a pustil se s chutí do jídla. Stařena si náhle vytáhla ruku z genitálií a spirálovitými pohyby se vznesla ke stropu. Bylo to patrně odezva na mé odmítnutí připojit se k jídlu. "Nesnáší, když někdo odmítne jíst", říká Prdelník. "Omlouvám se, ale nemám hlad", lhal jsem.

Prdelník se rozvyprávěl: "Tohle je dno, úplný spodek všeho nesmyslného a zavrhnutého. Říkáme tomu Merizo Nanen. Jsou zde všechny bytosti živočišných a rostlinných druhů. Nesmyslné a nikdy nespatřené druhy, které jsou odsouzeny k věčnému tápání tmou zelenotmou. Trpí samotou tak nepředstavitelně, že nevnímají nic kolem a žijí ve vlastním pekelném vakuu. Tohle je bolest nikdy nekončící prázdnoty. Některé z nich se sem dostaly nedopatřením nebo zlým rozmarem bohů, kteří s nimi zcela záměrně hrají morbidní hru. I z tvé neochlupené rasy jsou zde zástupci. Čtyřnohé dítě s půlkou obličeje, jež je od pasu dolů přeházen jakoby ho namaloval šílený malíř. Jsou tu i potracené nechtěné plody, které leží na zemi a svíjí se v trhavých křečích. I bohové se spletou a tohle je sklad toho, co se nepovedlo. Vítej v lunaparku nesmyslů. Asi třikrát do roka přilétají neviditelní na orlech neopeřených a vyzvednou si vždy několik z nás." Židlina se již vrátila a pískala si neobyčejně nemelodickou znělku, že i mnich, který je zosobněním klidu a nic ho nerozhází, by ji za to zabil.

Vyšel jsem ven z příbytku a z oblohy začaly prorůstat kořeny tisíciletých stromu. Vytvářely zvláštní obludné šapitó. Ptáci létali tak nízko, že se tu a tam některý z nich rozprskl o předměty, kterým se ve svém chaotickém letu nestačili vyhnout. Bez varování mě cizí síla vyzdvihla do vzduchu a já jen sledoval, jak pode mnou mizí krajina, a s ní zmizelo i mé vědomí.

Probudil jsem se a kolem mě stály děti. Malinká brunetka s ušankou na hlavě a v igelitovém mundůru vysvětlovala ostatním. Otočila se ke mně. "Ahoj já jsem Příroda. Zrovna jsme si prohlíželi Merizo Nanen a já jsem si tě všimla. Chtěli jsme si tě prohlídnout. Možná by jsme si tě mohli nechat a ty by jsi nám pomohl vymyslet novou kolekci pouštních brouků nebo duhových barev. Ráda bych ti představila ostatní. Tohle je Větřina Písková, Zemětřas Sopečný, Válka Rozvalinová, Deštice Vodíková, Pojmenováník Předmětový, Algebra Číslicová a Smyslna Sexuální." "Vy jste bozi?" "Myslím, že nám tak říkáte, ale my si tady jenom tak hrajeme a je to hrozně prima." Ještě chvíli si mě prohlíželi a pak o mě ztratili zájem. Byl jsem přece jenom jedna z hraček Merizo Nanen. Za chvíli se jedna z usmívajících se holčiček zvedla, přistoupila ke mně, vzala si mou ruku do své a tintěrním prstíkem mi jezdila po dlani. Usmíval jsem se a také jsem se cítil velice příjemně a pak rychlostí jakou jsem nečekal mi utrhla malíček a prsteníček. Řval jsem bolestí. Obličeje ostatních dětí se začaly měnit v obludné masky, které se stále usmívaly a odtrhávaly mi kousky mých orgánů. Těsně před omdlením jsem zaregistroval tlak na mém penisu a paradoxně k situaci se mi postavil… "Poslouchej ty hajzle. Bůh není, jsme tu jenom my a dnes máme zatraceně špatnou náladu. Už nás nebavíte a je s vámi strašná nuda." Poslední co jsem viděl, byl můj vlastní penis, ze kterého visely cáry kůže a kousků trubic. Světlo v tunelu jsem neviděl, ale bolest jsem cítil neustále.

"Gambi vstávej, za dvacet minut ti jede autobus. Kolikrát jsem ti říkala, že si nemáš tahat ženský do bytu, víš že babička by si to nepřála. Po kom ty jsi? Ty si ničeho nevážíš. Třeba to poslední děvče, to byla aspoň hodná holka." "Mami už jsem ti tisíckrát říkal, že nechci, aby ses mi pletla do života. Nicméně dík za dnešní probuzení. Musel jsem být nalitej a zhulenej jak žirafa. Ode dneška už trávu ani náhodou. Nebudu hulit aspoň rok, měsíc, nebo aspoň do pátku kurva. To co se mi zdálo, to byl pořádnej nářez."

Gambi si udělal kafé, přečetl si kus ranních novin a nakonec si řekl, že je všechno docela v pohodě. Otevřel dveře a vyrazil do rušné ulice. Poslední co uviděl, byla přední maska staré liazky…



DeSed

KONCERTY
23.09.

Skalica (SK)

14.10.

Kojetín

28.10.

Hodonín - Nautilus

17.11.

Brno - Melodka

08.12.

Svitavy - Tyjátr

09.12.

Kroměříž

16.12.

Vyškov

VŠECHNY KONCERTY
PLAKÁTY
  • Dark Gamballe Fotogalerie