DARK GAMBALLE
Právě mi poslední trocha chlastu sežrala zbytek mozku nejmíň na dalších pět hodin.
Tma před mýma očima najednou zmizela a cizí kvichty pod reflektory začaly nabírat tvar a barvu…
Špinavý Karoker žere kost vedle mýho stolku. Je mi z něho na blití. Koukám na toho slintajícího …uff a zároveň na tanečnici přede mnou. Zdá se, že má tři nohy a čtyři kozy. Pěkný… ale čtyři? To přece nejde, to není možný?! Nebo, že by… Závity hrůzy rotujou naplno. Liju do sebe další várku a dostávám chuť ojet tuhle 4-kozou bytost. Mávám na ni. Chvilku jen stojí a pak se blíží víc a víc. Vyzařuje z ní sex, ale pak ňákej divnej pocit. Opře se šikovně o stůl a zvláštním hlasem zašeptá: „Ve tři hodiny od slunce na bloku X- 73 a pro tebe za deset gaxu“. Kouzelně se usměje a zmizí za světelnou stěnou reflektorů i se svýma čtyřma kozama. Blok X-73. Hm, tos mi toho teda řekla, pomyslím si a zvedám se ze židle. Furt mám ten divnej pocit, jako u čtyřkozatý, že je něco jinak. Jdu teda ven a – do prdele! Žádný silnice, domy, auta, lidi – nic. Prostě vobyčejný nic. Všude vedou oranžový trubky, jsou všude. Na jedný se zvedlo víko, kterýho jsem si před tim vůbec nevšim. Z díry leze oranžovej mužík. Ukazuje si na čelo, děsně gestikuluje a míří na mě něčím, co vypadá jako uzoučký akvárium. Tenhle popelář s akvárkem mi jde fakt na nervy. Jdu blíž k němu, chci jít – au, dostal mě dědek elektrickej. Vidím se jak padám, druhá rána, pak už nic. Probouzim se v malý místnosti, kde není kromě dveří a pletený rohože nic. Pokoj není zamčeném. Protáhnu se dveřmi na chodbu a potkávám úplně nahou a sakra dobře vybavenou holku. Má jednu vadu – hlavu bullteriéra. „Ty vole,“ říkám si, „klid, vzpamatuj se a přemýšlej, jak se z těch sraček dostat ven,“ uklidňuju se.
DeSed
ROBOTORY
Na zcela zaplněné chodbě prosycené pachem potu, moči, lizolu a depresivní beznaděje se bez jakého-koliv varování rožnulo světlo a oslepilo mě.
"Xarxo Santi řečený Gambi?" : otázal se mě hrbý hlas vycházející ze zmutovaného mražáku. Přikývl jsem. "Vstaň a pojď se mnou." Rozeznal jsem siluety přede mnou. Mohly uplynout asi dvě minuty od doby, kdy jsme vyšlil. "Stůj" :zavolal kdosi. U nohy jsem cítil teplý přerušovaný dech. Byl to asi dech jednoho z "domácích mazlíčků" zdejších vykonavatelů spravedlnosti. Až jsem si mohl toho sráče prohlídnout, pochopil jsem, že tomuto monstru utéct je holá blbost. Na prostranství, kam nás odvlekly, bylo ještě asi osm vězňů a několik chlapíků ve všemožně slátaných uniformách po zuby ozbrojených různými druhy zabíjecích stříkaček. Postavili nás do řady před velkou betonovou díru, která kdysi sloužila jako nádrž na vodu do chladících věží jaderné elektrárny. Ti hajzlové mě chtějí oddělat, to přece není možné, žádný soud, žádný výslech, jenom rozsudek. Přišlo monstrum, které vypadalo, jako když se slon a žirava srazí s vlakem. Kolíbalo se a z jakoby železného penisu mu neustále kapala jakási tekutina, která mimo to, že smrděla jako rybářova plechovka na žížaly, dělala malé díry v zemi. To něco zvedlo svou zbraň a začalo stříkat tekutinu. Zasáhlo mě to do ušního laloku a já padal dolů do jámy. Padal jsem celkem dlouho, ale překvapivě jsem dopadl do měkkého. To měkké však příliž připomínalo smrad z jatek. Uvědomil jsem si, že je to jáma, stejná, kterou popisovaly staré knihy jako Jámu smrti v koncentračních táborech. Kdysi jsem si myslel, že to všechno jsou nadnesené povídky. Hovno, je to pravda! Vedle mě žuchlo další tělo a další. Zkoušel jsem šeptat, ale nikdo mi neodpovídal. Pokusil jsem pohnout nohou nohou, pak druhou a postupně jsem vyzkoušel všechny orgány. Jediné co mi chybělo byl spodní lalůček ucha hmm... dobrý, ale co teď. Uslyšel jsem hlasy a jednotlivé výstřely. Z dálky se blížila strašidelná světla baterek. Kurva oni si to snad jdou pojistit. A tak jsem měl pravdu. Podařilo se mi odhodit jedno tělo, pak druhé a další. Až se vytvořila malá jáma z lidských a jiných těl. Práci mi stěžoval fakt, že jsem se nemohl narovnat, aby mě ti sráčové neviděli. Lehl jsem si dovnitř a když jsem se naposledy nadechoval a stahoval na sebe ta těla, něco mi napadalo do pusy. Byl to buď nějaký binec z kapes nebo červíci starající se o rozklad svého hostitele. Chtělo se mi zařvat hnusem, ale musel jsem to vydžet. Hlasy a výstřely už byly slyšet zatraceně blízko a pak se postupně vzdalovaly. Vydržel jsem v tom smradu ještě hodinu a potom se mi podařilo vylézt. Za chvíli se objevili páběrkáři, jak jsem si je pojmenoval. Odkud vylezli, nebo kde se vzali se mi nepodařilo zjistit, jednoduše tu byli a okrádali mrtvé o co se dalo. Blonďatý kluk s ksichtem připomínajícím jeden velký vřed si sedl kousek ode mě a snažil se uříznout ruku ležícímu chlapíkovi. Zvuky, které to pižlání vydávalo jsem si klidně mohl odpustit. Když se mu podařilo oddělit ruku od zápěstí, vytáhl zmaštěný sáček a dal do něj ruku i s řetízkem, pak se na mě usmál nebo zašklebil - to nešlo z toho jeho ksichtu poznat, hlasitě si zasral a šel dál. No výborně, vypadá to, že přeci jenom bude sranda. Prošel jsem celá ta jatka a vyšel dál. Cesta byla převážně kamenitá, občas posetá trnovými keříky. Předemnou se objevily dveře, které vyrostly uprostřed krajiny. Byly na nich desítky nápisů. Zaujal mě obzvláště jeden z nich. který byl nejkřiklavější. Stálo na něm"VÍTEJTE V PRDELI!!!"
DeSed
MERIZO NANEN
Padal jsem dlouho, ale nebyl to pád jako takový. Tělo se mi v té rychlosti rozpadalo na mozaiku barevných teček, které probleskovaly nicotnými světýlky, jakoby se bály, co přijde. Všude bylo zeleno, neproniknutelné ohavné zeleno, které mě rozhodně nepřinášelo uklidnění, jak by spektrum zelených barev mělo. Na malou chvíli se zjevila kometa, která táhla za sebou svítící závoj vlastního ocasu. Ucítil jsem vůni oleje a levandulového mýdla. Dno se blížilo. Náhle jsem ležel na zemi, ale bolest z pádu nepřicházela. Zelené všude kolem nezmizelo, ale oči si zvykly na tmu.
"Vítám Vás, jmenuji se Prdelník Skvělý. Vše Vám vysvětlím, vše seženu, se vším si vím rady. U mě koupíte cokoliv, představy, sny, fikce, nákladnou pravdu či výtisky jedlých novin ze šestého prostoru." Otočil jsem se a za mnou stál nepředstavitelný mutant a podával mi jednu ze svých šesti rukou. Neustále mi něco nabízel a všemožně gestikuloval. Říkal jsem si klid jenom klid a podal jsem mu ruku. "Mahor, mahor, mahor. Cizinče, ty jsi patrně jeden z neochlupených z vodní všedíry. Dovol mi, nabídnout ti pozvání ke slovutné Židlině Kurvované na její znamenité umo." Bez zbytečných řečí jsem se vydal za ním. Zavedl mě ke stanu z kožešin a rybích šupin, které byly navzájem pospojovány zeleným silonem. Uvnitř příbytku ležela na zemi velmi stará skorožena, která byla v půli otočena o sto osmdesát stupňů. Takže i když ležela na zádech, dotýkala se země špičkami prstů. Jednu ruku měla ošklivě zkroucenou a zaváděla si ji do své vaginy. Neustále čenichala svým nadměrně vyvinutým nosem a druhou rukou si podávala žluté červy velikosti palce, které vybírala z vyvrhnuté masy zvířete. Prdelník Skvělý se posadil k mršině, nečekal na pozvání a pustil se s chutí do jídla. Stařena si náhle vytáhla ruku z genitálií a spirálovitými pohyby se vznesla ke stropu. Bylo to patrně odezva na mé odmítnutí připojit se k jídlu. "Nesnáší, když někdo odmítne jíst", říká Prdelník. "Omlouvám se, ale nemám hlad", lhal jsem.
DeSed
